Začalo to před par lety, při práci s ředitelem na jeho pracovních tématech. Na konci sezení řekl:
„Tohle bych potřeboval naučit syna. Neví, co se sebou, už je na druhé univerzitě a chce znovu skončit.
Nebaví ho to. Neví, co chce od života.“
Byl plnoletý, tak jsem do toho šel.
Syn úspěšného ředitele. Na první pohled měl vše: možnosti, zázemí, podporu. Ale uvnitř? Zmatek a
nejistotu.
Co jsme řešili?
- Vnitřní jistotu.
Co s tím, když jsem na to tady sám. Jak zvládat tlak, očekávání a srovnávání s ostatními? Způsob, jak
být spokojený sám se sebou.
Velké životní otázky.
K čemu to všechno je? Co opravdu chci? Jak najít směr, který mi dává smysl nejen teď, ale i za pět let?
Smysl studia.
Co by mi mohlo dávat radost? Co mě zajímá? Jak propojit zájmy s realitou? Nevzdat to a projít.
Priority.
Je to opravdu o tom, co očekávají rodiče nebo společnost? Nebo je nakonec nejdůležitější, co
potřebuji já sám?
Práce se studenty je fascinující. Každý z nich je unikát. Ne všichni hledají to stejné – ale všichni hledají
odpovědi. Pracujeme se středoškoláky, kteří končí a neví co dál, s vysokoškoláky na českých a
moravských univerzitách.
A potom jsou tu specifičtí studenti českých rodičů na zahraničních universitách: Anglie, Holandsko…
V těchto případech pracujeme pravidelně on-line, o Vánocích a prázdninách naživo u nás.
A není to jen o škole. Je to o životě.
Pomáháme jim najít bezpečí – aby se cítili klidně i ve chvílích nejistoty. Cítí se sami a nepochopení.
Pomáháme jim najít sebe sama – aby pochopili, co je pro ně opravdu důležité.
Pomáháme jim vytvořit vizi budoucnosti – aby věděli, kam směřují.
A řešení bývají občas překvapivá. Třeba křehká dívenka si po neúspěchu na české univerzitě zvolila
program Sar-El, dobrovolnický program Izraelské armády (IDF). Poté s lehkostí dokončila univerzitu,
kterou před misí opustila.
A pak někdy přijde stručná zpráva: tak jsem to dodělal. Dík